121.
|
Studia Philosophica:
Volume >
62 >
Issue: 2
Jiří Gabriel
Jiří Gabriel
Brněnská léta Pavla Materny
The Brno years of Prof. Pavel Materna
abstract |
view |
rights & permissions
V letošním roce se profesor PhDr. Pavel Materna dožil pětaosmdesátin (* 21. dubna 1930 v Hněvkovicích u Ledče n. Sázavou). Jeho „brněnská léta“ začala v roce 1965 příchodem na katedru filosofie FF Masarykovy univerzity (tehdy UJEP). V roce 1957 obhájil kandidátskou dizertaci Zu einigen Fragen der modernen Definitionslehre a již publikoval několik statí. Jeho posluchači brzy poznali, že je s logikou seznamuje i sbližuje odborník oddaný nejen svému oboru, nýbrž i učitelskému poslání. V Brně obhájil práci On Problems a habilitoval se. Během komunistické normalizace byl zbaven možnosti teoreticky bádat a přednášet, avšak neoficiálně spolupracoval s brněnskými lingvisty a pražským seminářem Sgallovým. Materna byl ovlivněn transparentní intenzionální logikou svého přítele Pavla Tichého, v té době profesora na Otago University v Dunedinu na Novém Zélandě, kam v šedesátých létech emigroval. Materna odešel z brněnské fakulty v roce 1976, když byl zbaven možnosti publikovat. V Praze, kde měl stálé bydliště, se jako logik uplatnil v Projektovém ústavu dopravních a inženýrských staveb. Svůj volný čas využíval studiem a rozvojem TIL. Po sametové revoluci se stal členem oddělení logiky FÚ ČSAV, kde působí dodnes. Na Brno však nezapomněl a Brno nezapomnělo na něj. Začal zde znovu přednášet logiku a již oficiálně rozvíjet TIL. V roce 1991 se na (už opět) Masarykově univerzitě stal řádným profesorem logiky. Vedl řadu doktorských studentů, z nichž J. Raclavský je jeho pedagogickým nástupcem; velmi úspěšným doktorandem byl také B. Jespersen z Dánska. Tak se TIL začal rozvíjet rovněž v Brně a díky spolupráci s Ostravou (M. Duží) lze nyní hovořit o škole TIL. Materna rád spolupracoval také se slovenskými kolegy, z nichž mnozí se stali členy školy. Je autorem několika českých a anglicky psaných prací týkajících se zejména teorie pojmů. Řadu článků napsal spolu s Marií Duží a „velká trojka“ ve složení Duží, Materna, Jespersen v roce 2010 publikovala knihu Procedural Semantics for Hyperintensional Logic ve vydavatelství Springer. Za svou práci Materna obdržel medaile od Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, Masarykovy univerzity a spolu s dalšími členy „velké trojky“ také za svou zahraniční publikaci. Své učitelské působení v Brně ukončil v červnu 2015. Na vědeckou práci v logice se jeho důchodcovský odpočinek ovšem nevztahuje
This year prof. Pavel Materna celebrates his 85th birthday (born April 21st 1930 in Hněvkovice, a village near Ledeč n/Sáz). His “Brno years” began 1965 when he came to the department of philosophy of Masaryk University (then “University of J. E. Purkyně”). He became a candidate of sciences in 1957 (having defended the Thesis Zu einigen Fragen der modernen Definitionslehre in the Prague department of logic (prof. Zich) and having already published some articles). His colleagues soon recognized that he loved not only his theoretical research but also pedagogical activities. In Brno he defended the Thesis On Problems and became ´docent´ (Assistant Professor). During the communist ´normalisation´ was deprived of the possibility to do his pedagogical and theoretical work, he however unofficially collaborated with some linguists, including the Prague Sgall seminar. He was then essentially influenced by Transparent intensional logic (TIL) founded and developed by his friend Pavel Tichý, then professor in the Otago University in Dunedin (New Zealand), who has emigrated in sixties. Without the possibility to teach and work in the Brno university he went to Prague and began to work in a Design Institute in 1976. He tried to exploit his leisure time by studying and developing TIL. The Velvet Revolution caused that Materna began to work in the department of logic in Prague Institute of Philosophy of Academy of Sciences where he has worked up to now. He did not forget Brno however and Brno did not forget him. So he began to teach logic in Brno Masaryk University and – this time officially – make some research in TIL. In Brno he became professor of logic and has tutored some doctorands, one of which (J. Raclavský) is his pedagogical successor and another the highly successful Danish doctorand B. Jespersen, who did his PhD in Brno. So TIL began to be partially developed in Brno, and a fruitful collaboration with Ostrava (M. Duží) led to the situation where we can speak about the TIL (or Czech) school. Materna loved to collaborate with Slovak colleagues and many of them are active members of this school. Materna has authored some Czech and some English books (especially concerning the TIL theory of concepts) and has written many articles with Marie Duží and together with Jespersen and Duží this “Big Three” authored a Springer book Procedural Semantics fir Hyperintensional Logic (2010). He has been awarded three medals, one by the Ministry of education, one by Masaryk University, one medal was given to the Big Three for the mentioned Springer book.As a teacher Materna finished his work in Masaryk University in June 2015. Being a retiree he does not forget his Brno years and does not intend to stop working.
|
|
|
122.
|
Studia Philosophica:
Volume >
62 >
Issue: 2
Pavel Materna
Pavel Materna
Logical Analysis of Natural Language as an Organic Part of Logic
Logická analýza přirozeného jazyka jakožto organická součást logiky
abstract |
view |
rights & permissions
There are two kinds of logical errors. Either you use a non-valid scheme of an argument or your analysis of the premises is mistaken. No extensional or intensional theory can solve the following problem connected with analyzing NL expressions: The Leibniz principle of substituting identical for identical contains the condition a = b. Extensional as well as intensional systems (at least if intensions are defined as functions from possible worlds) analyzing this condition as formulated in natural language are happy if a is contingently or logically or analytically equivalent with b, while this may be insufficient for applying Leibniz. Examples are adduced that show the absurdity of applying Leibniz in such cases. A following remedy is thinkable: one could try to formulate some axioms or perhaps meta-formulated rules that would eliminate the critical cases. This would mean however that a new theory came into being just to shield us from incorrectly applying Leibniz rule. Instead a procedural analysis of NL expressions is offered that makes it possible to unambiguously determine their sense and so their denotation in such a way that the above mentioned critical cases cannot set in. It is shown that the hyperintensional system defined by Transparent intensional logic is able to generally solve the main problems connected with using NL expressions.
Existují dva druhy logických chyb. Buď je užito neplatné schéma argumentace, nebo je naše analýza premis chybná. Žádná extenzionální ani intenzionální teorie nemůže vyřešit následující problém spojený s analýzou výrazů přirozeného jazyka: Leibnizův princip substituce identického za identické obsahuje podmínku a = b. Jak extenzionální, tak i intenzionální systémy (alespoň jsou-li intenze definovány jako funkce z možných světů) se při analýze této podmínky formulované v přirozeném jazyce spokojí s tím, je-li a nahodile nebo logicky či analyticky ekvivalentní s b, zatímco to nemusí stačit pro aplikaci Leibnizova principu. Uvádíme příklady, ukazující, jak je v takových případech absurdní aplikovat tento princip. Je myslitelná následující náprava: mohli bychom se pokusit formulovat nějaké axiómy nebo snad metasystémová pravidla, která by eliminovala kritické případy. To by však znamenalo, že vzniká nová teorie jen proto, aby bylo zabráněno nesprávné aplikaci Leibnizova pravidla. Místo toho nabízíme procedurální analýzu (výrazů) přirozeného jazyka, která umožní určit jednoznačně jejich smysl a tedy i denotaci tak, že zmíněné kritické případy nemohou nastat. Ukážeme, že hyperintenzionální systém, který definuje Transparentní intenzionální logika, dokáže obecně řešit hlavní problémy spojené s užitím výrazů přirozeného jazyka.
|
|
|
123.
|
Studia Philosophica:
Volume >
62 >
Issue: 2
Marie Duží
Marie Duží
Procedurální teorie pojmů
Procedural Theory of Concepts
abstract |
view |
rights & permissions
V příspěvku podávám přehled vývoje logické sémantiky se zřetelem zejména na vývoj Tichého Transparentní intenzionální logiky (TIL) od pozdních šedesátých let až dodnes, a na ní vystavěné Maternovy logické teorie pojmu. Článek si neklade za cíl podat vyčerpávající historický přehled, nýbrž soustřeďuje se na podíl česko-slovenské logické školy a ukazuje, že tento podíl je nezanedbatelný. Navíc je však tento přehled zároveň i kritický. Ukazuje silné stránky logického rámce TIL, ale zároveň upozorňuje na některé diskutabilní stránky či otevřené problémy, které zůstávají zejména právě v procedurální teorii pojmu. Z nich nejpalčivějším je problém procedurální identity pojmu, a tím také kritéria synonymie.
The paper summarizes the development of logical semantics, in particular Tichý’s Transparent Intensional Logic, since late 1960s till now. We concentrate on Materna’s procedural theory of concepts, which is a unique logical theory built within TIL. The goal is to introduce the contribution of Czech and Slovak logical school to logical semantics and show its significance. At the same time the paper critically discusses strong as well as weak issues of this theory, and calls attention to open problems. One of the most important open problems is the problem of hyperintensional individuation, which is closely related to the problem of synonymy.
|
|
|
124.
|
Studia Philosophica:
Volume >
62 >
Issue: 2
Aleš Horák, Karel Pala
Aleš Horák
Pavel Materna a třísložková teorie jazyka
Pavel Materna and the Ordered-Triple Theory
abstract |
view |
rights & permissions
V příspěvku připomínáme originální spolupráci s prof. P. Maternou, která začala v 60. letech minulého století a vedla ke vzniku třísložkové teorie jazyka, jejímiž autory jsou spolu s Pavlem Maternou Karel Pala a Aleš Svoboda. Články o třísložkové teorii byly publikovány v r. 1976 a 1979, ovšem jméno P. Materny se v titulcích článků nesmělo objevit, byl tak komunistickým režimem trestán za vyloučení z KSČ v r. 1969. Třísložková teorie jazyka, jak název naznačuje, pokrývá tři základní komponenty systému jazyka, tedy syntax, sémantiku a pragmatiku, a je plně srovnatelná s podobnými pokusy u nás i v zahraničí. Stala se východiskem pro další propojení logiky, lingvistiky a informatiky díky působení K. Paly a P. Materny na Fakultě informatiky od roku 1995. Do této spolupráce se zapojili studenti Fakulty informatiky, zejména Aleš Horák, jehož zásadním příspěvkem je počítačová implementace systému transparentní intenzionální logiky (TILu) ve vztahu ke zpracování přirozeného jazyka (češtiny).
In our contribution we remind the original cooperation with Prof. P. Materna which started in sixties of last century and led to the creation of the Ordered-Triple Theory of Language whose authors are P. Materna, K. Pala and A. Svoboda. The papers on this theory were published in 1976 and 1979, however, Materna‘s name could not appear in the paper‘s titles - the communist regime in this way punished him for being expelled from the Communist Party.Ordered-Triple Theory, as the title suggests captures thre fundamental components of a languge system, i. e. syntax, semantics and pragmatics, and is fully comparable with similar enterprises abroad. It become a starting point for further interconnection of logic, linguistics and informatics thanks to the intensive mutual cooperation of K. Pala and P. Materna at the newly established Faculty of Informatics from 1995. This cooperation attracted students of the Faculty, among themespecially Aleš Horák, whose essential contribution is the computer implementation of the transparent intensional logic (TIL) in relation to the natural language processing (primarily Czech).
|
|
|
125.
|
Studia Philosophica:
Volume >
62 >
Issue: 2
Jan Štěpán
Jan Štěpán
O inferencialismu pro Pavla Maternu
On Inferentialism for Pavel Materna
abstract |
view |
rights & permissions
Inferencialismus idealizuje proces získání významu v komunikaci. K tomu snadno najdeme protipříklady. Zcela zde chybí nějaká, zejména pojmová analýza a také nějaké rozhodovací (meta)pravidlo pro získání významu.
Inferentialism idealizes the process of obtaining of the meaning in a communication. It is easy to find a counter-argument. There is a lack of an analysis at all especially a conceptual one. And there is no decision-making meta-rule for obtaining the meaning.
|
|
|
126.
|
Studia Philosophica:
Volume >
62 >
Issue: 2
Rostislav Niederle
Rostislav Niederle
Realism in Art: A Short Note
Realismus v umění: krátká poznámka
abstract |
view |
rights & permissions
Art has been considered in one way or another to be in close relation to truth. The goal of each and every author is and has been to relay something vital regarding the world, to express a kind of truth. Most likely no artist has ever wanted intentionally to lie. A work of art that speaks truth is normally described as a realistic one. Does this mean that the concept of realism as something expressing truth is related to all works of art? Is realism a trivial concept? The goal of this paper is to attempt to clarify the concept of artistic realism in a simple way. To begin, some thoughts about artistic realism are introduced. In the following parts, e. g. a brief attempt to clarify realism based on possible worlds semantics is made. It is stated that the more true a representation is, the less informative it is. The most realistic work wouldn’t in conclusion say anything. So, the possible world semantics is found to be not proper tool for our goal. Finally, a proposal for a natural concept of artistic realism as a meaningful component of a critics’ vocabulary is proposed.
Nahlédnuto filozoficky bylo umění, a zejména literatura, vždy nějak spojováno s pravdou. Cílem každého dobrého umělce bylo a je sdělit cosi podstatného o světě, neboli říci pravdu. Kdo ze spisovatelů chtěl kdy záměrně lhát či mást? Uměleckému dílu, považovanému za pravdivé, je běžně připisován atribut realistické. Znamená řečené, že pojem realismu jako něčeho, co je spojováno s pravdou, náleží všem uměleckým dílům? Je v tomto smyslu realismus triviální pojem? Cílem příspěvku je pokus o vyjasnění pojmu umělecký realismus. Po citátech vybraných autorů či filozofů k věci je učiněn krátký pokus o vyjasnění realismu pomocí sémantiky možných světů. Je zjištěno, že čím širší by reprezentace světů byla, tím méně by byla informativní. Nejrealističtější dílo by v posledku neříkalo nic. Sémantika možných světů proto není shledána vhodným nástrojem pro explikaci pojmu umělecký realismus. V poslední části je krátce představen smysluplný pojem realismu.
|
|
|
127.
|
Studia Philosophica:
Volume >
63 >
Issue: 1
Hana Řehulková
Hana Řehulková
Jan Patočka o Ingardenově pojetí literárního díla
Jan Patočka about Ingarden’s Concept of a Literary Work
abstract |
view |
rights & permissions
Cílem příspěvku je představit Patočkovu recepci Ingardenova pojetí literárního uměleckého díla, a to jednak se zřetelem k Patočkově vlastní filozofii literatury, jedna s ohledem na vývoj Patočkova kritického přístupu k Ingardenově teorii literárního díla. Na základě relevantních poznámek v Patočkových odborných studiích jsou rekonstruovány možné výtky vůči Ingardenově teorii, které spočívají především v kritice Ingardenova strukturalistického, či formalistického přístupu k hledání podstaty literárního díla. Tato teze je interpretována prostřednictvím komparace s Patočkovou koncepcí filozofie literatury.
The aim of this paper is to present Patočka’s reception of Ingarden‘s concept of a literary work of art, both with respect to Patočka‘s own philosophy of literature, and with regard to a development Patočka’s critical approach to the Ingarden’s theory of literary works. The possible objections against Ingarden‘s theory, which primarily lie in criticism of Ingarden‘s structuralist or formalistic approach to the search for the essence of a literary work, are designed on the basis of relevant notes in Patočka‘s professional studies. That argument is interpreted as a comparation with Patočka’s conception of philosophy of literature.
|
|
|
128.
|
Studia Philosophica:
Volume >
63 >
Issue: 1
Karel Floss
Karel Floss
Řád jako ústřední idea civilizace
Order as the Central Idea of Civilization
abstract |
view |
rights & permissions
Pojem řádu má své veliké dějiny od předsókratiků až k H. Kringsovi, který v roce 1941 vydává knihu Ordo. U nás se pojmu řádu a řádovosti věnoval po celý život zejména brněnský a olomoucký myslitel J. L. Fischer (1894–1973). Idea řádu byla také jedním z pilířů jeho skladebné filosofie, jež měla základní problémy moderní společnosti vyřešit účinněji než marxismus. Současně s „laickým“ Fischerem usilovala v kritických 30. letech dvacátého století o nastolení kýženého řádu vyhraněně katolická skupina soustředěná kolem tehdy nově založené revue Řád. Oběma pólům šlo sice o podobný cíl (skoncovat s vládou neblahého kapitalismu), ale neporozuměly si pro různost svých věr. Toto osudové neporozumění bychom měli především na univerzitách v Brně a Olomouci napravovat využitím odkazu W. C. Smithe, který zásadně rozlišil setrvačnou tradiční víru (belief) a otevřenou víru všech opravdu tvůrčích lidí (faith). Takovou víru měl totiž podle autora také a snad především nový řád usilovně hledající Josef Ludvík Fischer.
The concept of order has its great history in the european development from the presocratics over Aurelius Augustinus until H. Driesch and H. Krings, who in the year 1941 publicates his book Ordo. In our country payed attention to the concept of order and ordering all the life long first of all the in Brno and Olomouc teaching J. L. Fischer (1894–1973). The idea of order was one of the pilar of his synthetic philosophy, which had to solve the problems of modern society better as the marxism. At the same time as the laicistique Fischer waged the instalment of a valuable order a clean-cut catholic group concentrate about the revue Řád. The matter for both poles was to put an end to the reign of capitalism, but they were not able to understand one another for the difference of their beliefs, resp.faithes. The article will among others show the possibility how to conceive both the approaches in the conception of W. C. Smith, who teaches, that the genuine faith has few in common with a so called belief. The article sees in the exploiting of this conception the possibility how to reconcile both the poles and contribute to the renewal of european civilisation. This task may be solved above all on the universities in Brno and Olomouc.
|
|
|
129.
|
Studia Philosophica:
Volume >
63 >
Issue: 1
Jiří Nesiba
Jiří Nesiba
Předvědecký jazyk Anicia Boethia:
Příspěvek k dějinám vědy
Protoscientific Language of Anicius Boethius
abstract |
view |
rights & permissions
Příspěvek připomíná filosofii „posledního Římana a prvního scholastika“ Anicia Boethia, který je nejznámější díky své filosofické básni Útěcha z filosofie. Tento článek se soustředí na jinou stránku Boethiovy tvorby, na jeho překladatelské úsilí z řečtiny do latiny, kdy vytvořil novou terminologii a tak mohl syntetizovat filosofickou roztříštěnost názorů jeho současníků pomocí exaktní metodologie. Ve svém vědeckém jazyce používal umění i logiku dohromady, s důrazem na větší srozumitelnost.Boethius sjednotil díky svému filosofickému jazyku mnoho rozdílných filosofických škol – Platóna, Aristotela, pythagorejce, novoplatonismus a křesťanskou teologii. Zformalizoval vědecký výzkum podle aritmetiky, dokázal reformovat svobodná umění do křesťanského světa a sjednotit vědu a filosofii pomocí matematiky. Svoji metodu nazval quadrivium, tedy čtyři cesty k moudrosti, jako součást Sedmi svobodných umění (lat. Septem artes liberales). Quadrivium se sestávalo z aritmetiky, geometrie, astronomie a hudby. Tyto čtyři způsoby považoval Boethius za nejlepší pedagogickou cestu k poznání fyzikálních zákonitostí našeho světa (lat. naturalia). Díky abstraktnosti této matematické cesty preferoval i důležitost jazyka a terminologie, která se používá. I přes logickou koherentnost je dle něj možné používat umělecká vyjádření pro větší srozumitelnost.Článek ukazuje i obtíže současné vědy, která je také limitována jazykem. Protože v minulosti filosofové stáli před podobným problémem, může Boethius svým důrazem na svobodnou cestu filosofie stále inspirovat.
Presented article puts mind to thinking of „last Roman and first scholastics“ Anicius Boethius, which is mainly known by his Consolation of Philosophy. This article focus on different side of Boethius, e.g. his scientific effort to translate greek terms to latin, create new terminology and syntetise philosophical diffusion of his contemporary philosophers by exact methodology. His language uses art and logic togather.Boethius unified by his language contradictory philosophical schools – Plato, Aristotle, pythagoreism, neoplatonism and christian philosophy. He formalized scientific field according to arithmetical research as a part of artes liberales. He reformed artes liberales to christian world and unified scientic research by exact mathematical methods. He called his way as quadrivium (e.g. four ways) as a part of Seven liberal arts (lat. Septem artes liberales). Quadrivium consisted from arithmetics, geometry, astronomy and music. These „four ways to wisdom“ were for Boethius only true method to explore understandable universum (lat. naturalia). He considered scientific language to same importance as scientific research. Boethius emphasized that all scientific theory must be understandable. Despite of logic coherency Boethius use artistic expressions.This article points out the difficulties of up-to-date science, which is sometimes limited by language. Article shows, that inspiration is right by hand in history of science. In history stayed european philosophers in similar role as today. That is why Boethius is inspiring, he used new translations, and new language. He used the formal logic and art togather.
|
|
|
130.
|
Studia Philosophica:
Volume >
63 >
Issue: 1
Daniel Špelda
Daniel Špelda
Vši a Gulliver:
Optická relativita v novověku
Louses and Gulliver
abstract |
view |
rights & permissions
Článek se zabývá některými epistemologickými důsledky, které s sebou přineslo užívání optických přístrojů v 17. století. Jako ilustrativní rámec těchto důsledků jsem zvolil slavný Swiftův román Gulliverovy cesty, který představuje literární a imaginativní kontext těchto objevů. V první části se pokouším nastínit důvody nemyslitelnosti užívání optických přístrojů v řecké přírodní filosofii. Také představuji antropologický objev lidské nepodstatnosti v kosmu zapříčiněné teleskopickým pozorováním oblohy. Druhá část se zabývá karteziánským pojetím vnímání a jeho významem pro chápání mikroskopického pozorování. Výsledkem mikroskopické zkušenosti bylo hořké odhalení neprivilegovaného statutu lidského vnímání světa. Ve třetí části je naznačeno, že moderní optické přístroje chápali novověcí vědci (a po nich i Swift) jako prostředky, které ukazují epistemologickou nepřístupnost skutečné podstaty přírody. Epistemologická zdrženlivost raně novověké vědy byla ovšem kompenzována ideou pokroku. Swift, který stál na straně anciens ve slavné querelle, však nepovažoval ideu vědeckého pokroku za přesvědčivé řešení, ačkoliv nemohl odmítnout nové vědecké vidění světa. Nakonec mohl pouze snít o lepší, dávném, utopickém světě věčné moudrosti.
The article deals with some of the epistemological consequences which had the use of optical devices in the 17th century. As a illustrative framework of these consequences, I use the famous novel Gulliver’s Travels by Jonathan Swift which present a literary and imaginative context for some of the consequences. In the first part, I try to outline the reasons of unthinkability of optical devices in the Greek natural philosophy. Then I present the anthropological discovery of human unimportance in the universe brought about by telescopical observation of the sky. The second part deals with the Cartesian theory of perception and its importance for the understanding of microscopical observation. The result of the microscopical experience was a bitter detection of non-privileged status of human perception of the world. In the third part, it is outlined that modern optical devices were interpreted by early modern scientists (and consequently by Swift) as means showing epistemological inaccesibility of the very substance of nature. However, the epistemological reluctance of the early modern science was compensated by the idea of progress. Swift who stood at the side of anciens in the famous querelle did not consider the idea of scientific progress as a persuasive solution although he could not refuse the new scientific worldview. Eventually, he could only dream about a better pristine utopian world of eternal wisdom.
|
|
|
131.
|
Studia Philosophica:
Volume >
63 >
Issue: 1
Petr Jemelka
Petr Jemelka
Environmentální etika, etika sociálních důsledků a evoluční ontologie
Environmental Ethics, Ethics of Social Consequences and Evolutionary Ontology
abstract |
view |
rights & permissions
Celek bioetické problematiky tvoří nejprogresivnější část soudobého etického diskursu. Koncepce etiky sociálních důsledků (ethics of social consequences) a evoluční ontologie v této oblasti představují značný potenciál v rozvoji všech tří pilířů bioetiky (humánní bioetika, etika environmentální i „animal ethics“). Environmentální etika v současnosti zřejmě poněkud stagnuje, současně však lze s úspěchem zpracovávat kritickou teoretickou (metodologickou) analýzu jejích stávajících podob jako důležitý podnět pro možný další rozvoj. Evoluční ontologie nabízí nový originální pohled na vztah přírody a kultury. Proto ji lze považovat za možnou inspiraci pro axiologii a environmentální etiku.
The whole of bioethical problems forms the most progressive part of the present ethical discourse. The concept of the ethics of social consequences and evolutionary ontology represents in this area a huge potential in the development of all three pillars of bioethics (medical and nursing ethics, environmental ethics and “animal ethics“). At present the environmental ethics obviously stagnates a little bit, however, at the same time it is possible to process successfully the critical and theoretical (methodological) analysis of its present forms as an important incentive for its further possible development. Concept of s.c.evolutional ontology yields original point of viev to the relation between nature and culture. It´s potentially inspirating for the axiology and environmental ethics too.
|
|
|
132.
|
Studia Philosophica:
Volume >
63 >
Issue: 1
Igor Paulíček
Igor Paulíček
Sloboda v ponímaní Isaiaha Berlina
Berlin’s Two Concepts of Liberty
abstract |
view |
rights & permissions
Isaiah Berlin rozlíšil dva koncepty slobody a hoci je táto dištinkcia na jednej strane relevantná a dôležitá, na strane druhej problematická a diskutabilná. Berlin nás upozorňuje na to, že oba koncepty slobody, pozitívna a negatívna, sú vzájomne protichodné. Existujú dve perspektívy. Jednou je perspektíva ľudskej prirodzenosti, teda človeka ako indivídua, a druhou je hľadisko ľudskej spoločnosti. Našim hlavným cieľom je zodpovedanie otázky, ktorý z týchto konceptov slobody viac zohľadňuje hľadisko ľudskej prirodzenosti alebo ľudskej spoločnosti. Berlin zastával názor, že negatívna sloboda má bližšie k ľudskej prirodzenosti a je pravdivejším ľudským ideálom ako pozitívny koncept slobody s cieľmi tých, ktorí sa usilujú o ustanovenie lepšej spoločnosti. Na rozdiel od Berlina však chceme ukázať, že tento názor nie je až tak zrejmý, a to práve z dôvodu toho, že každý z týchto dvoch konceptov v sebe obsahuje isté problematické úskalia, ktoré nie je možné jednoducho prekonať Berlinovou dichotómiou. Z tohto dôvodu je záverom našej analýzy návrh škály slobody medzi jej dvomi pólmi.
Isaiah Berlin introduces two concepts of liberty and this distinction of liberty although is on the one side relevant and important but on the other problematic and questionable. Berlin’s distinction points out that these concepts of the positive and negative liberty are really antagonistic. There are two points of view; one is the point of a human nature or man as individual and the second is the point of a human society. The main purpose of our article is to answer the question which of these concepts is more suitable from the human nature or human society point of view. Berlin’s conclusion is that the negative liberty more reflects the human nature and is a truer human ideal than the positive concept of liberty with the goals of those who seek after a better society. But contrary to Berlin we want to prove that this result is not so evident because each one of these concepts implicitly contains some problematic difficulties which cannot be so simply overcome by Berlin’s dichotomy. For this reason the result of our analysis is a scale of liberty between its two poles.
|
|
|
133.
|
Studia Philosophica:
Volume >
63 >
Issue: 2
Jan Zouhar
Jan Zouhar
Racionalita a každodennost
Rationality and Everydayness
abstract |
view |
rights & permissions
Řada filozofů už v minulosti učinila problém vědecké racionality předmětem svého kritického náhledu. Nezpochybňovali přitom význam racionality pro rozvoj vědeckého poznání, ale varovali před vnášením jednostranného intelektualismu do každodenního života. Přitom moderní vědecká objektivistická racionalita může znehodnocovat skutečný smysl a úkol našeho života. Husserl svým pojetím Lebensweltu, žitého světa, vrátil hodnotu každodennosti, běžným radostem a starostem, které nám pomáhají přirozeně se orientovat. Každodennost formuje náš prakticistní přístup ke světu, charakterizovaný věcností, střízlivostí, ale také emocionalitou. Svět je zřejmě jen jeden, ale žijeme vlastně ve dvou světech - ten jeden je svět vědy, vědecké racionality, objektivního poznání, a ten druhý je přirozený svět našich životních jistot a pochyb, svět každodennosti, svět každodenní racionality, svět, ve kterém má místo filozofie středního dosahu.
The problem of scientific rationality has been the subject of critical analyses of a number of philosophers. Many of them conceded that rationality is essential for the development of science, but warned against uncritical application of rationality in everyday life. They believed that modern scientific and objectivist rationality can devalue the real meaning and purpose of human life. In his concept of the lived world – Lebenswelt – Husserl brought to the fore the value of everydayness, common pleasures and pains, which help us navigate naturally in the world. Everydayness shapes our practical attitude to the world characterized by down-to-earthness, matter-of-factness as well as emotionality. Although the world is a united whole, we live in two worlds – the world of science, scientific rationality and objective knowledge, and the world of everydayness, natural certainties and doubts, everyday rationality, that is, the world in which philosophy of medium scope has its place.
|
|
|
134.
|
Studia Philosophica:
Volume >
63 >
Issue: 2
Úvodem
Editorial
|
|
|
135.
|
Studia Philosophica:
Volume >
63 >
Issue: 2
Ivana Holzbachová
Ivana Holzbachová
Stephen Toulmin, postmoderna a vývoj vědy
Stephen Toulmin, Postmodernism and the Development o f Science
abstract |
view |
rights & permissions
Základním rysem Toulminova pojímání racionality bylo to, že ji odmítl ztotožnit s formální logikou. Racionální bylo pro něj takové chování a myšlení, které dokázalo registrovat změnu prostředí a reagovat na ni tím, že se jí přizpůsobí. Takový způsob myšlení však nebyl pro vědu vždy samozřejmý. Toulmin se tak připojoval ke skupině filozofů vědy, jako byli K. R. Popper nebo T. S. Kuhn, kteří starší pojetí racionality také kritizovali. Tím však není řečeno, že s nimi souhlasil ve všem. Zvláště ve své knize Kosmopolis Toulmin zkoumal, kdy se jím kritizovaný způsob myšlení ve vědě (ale svým způsobem i ve společnosti) prosadil. Vychází mu zlom mezi 16. a 17. stoletím, kdy starší způsob myšlení, který ukazuje zvláště na Montaignovi, ustupuje novému, který je daleko striktnější a především netolerantní. Toulmin doporučuje, abychom se dnes vrátili k některým prvkům renesančního humanismu a jeho způsobu diskuse. Svým způsobem to dělá i při svém výkladu vývoje vědy. Zde kritizuje především Kuhna za jeho pojem vědecké revoluce. Sám si za vzor myšlení bere Darwinovu teorii a svým způsobem i anglosaské právo založené na precedentech, případně i technické myšlení. Problém vývoje nutí Toulmina zabývat se otázkou kontinuity a změny ve vědeckém myšlení. To vysvětluje pomocí pojmu vědecké disciplíny, aby nakonec dospěl k tomu, že i tento dílčí pojem je aplikací problematiky kulturních univerzálií v kulturní antropologii na vědu. - Toulmin psal v době rozmachu postmodernismu. Jeho zásluhou je, že ačkoli reagoval na řadu problémů, na které postmodernisté narazili, dokázal se s nimi vyrovnat jiným (přijatelnějším) způsobem než oni.
The basic feature of Toulmin’s conception of rationality was that he refused to identify it with formal logic. Rational behavior and thinking was for him such that managed to register a change in the environment and respond to it by an adaptation. Such a way of thinking, however, was not always obvious to science. Toulmin thus joined the group of philosophers of science, as were K. R. Popper or T. S. Kuhn, who also criticized the earlier conception of rationality. This is not to say that he agreed with them in all. Especially in his book Cosmopolis, Toulmin investigated when the criticized way of thinking in science (but in a way also in society) enforced. He concludes that this break came about between the 16th and the 17th century, when the older way of thinking, which points out especially at Montaigne, made concessions to the new way of thinking which is far stricter and particularly intolerant. Toulmin suggests going back to certain elements of Renaissance humanism and its manner of discussion. In a way, he does it when interpreting the development of science. Hereby he are mainly criticizes Kuhn for his concept of scientific revolution. He takes as a pattern of thinking Darwin‘s theory and, in a way, Anglo-Saxon law based on precedents, or even technical thinking. The problem of development forces Toulmin to address the issue of continuity and changes in scientific thinking. He explains this by a help of the concept of scientific discipline in order to arrive at the fact that even this particular concept is an application of cultural universals in cultural anthropology of science. – Toulmin wrote during the boom of postmodernism. His merit is that although responded to a number of issues that postmodernists encountered, he could cope with them in a different (more acceptable) way than they did.
|
|
|
136.
|
Studia Philosophica:
Volume >
63 >
Issue: 2
Erika Lalíková
Erika Lalíková
„Rázcestia“ tolerancie
The „crossroads“ of tolerance
abstract |
view |
rights & permissions
V komplikovanej spoločenskej a politickej situácii nielen na európskom kontinente nadobúdajú pojmy ako tolerancia a intoleranda iné podoby a postavenie, než mali v minulosti. Na podklade textov predovšetkým súčasných slovenských a českých filozofov (V a B. Seilerovci, I. Buraj, M. Machovec, V Bělohradský, K. Hvížďala, M. Petříček), ako aj G. Sartoriho i S. P. Huntingtona, sa autorka príspevku zamýšľa nad otázkami, ktoré sa v posledných rokoch vynorili a na ktoré často zatiaľ nepoznáme relevantné odpovede. Jadrom príspevku je pripomenutie troch koncepcií tolerancie: Machovcovho vymedzenia východiskových pojmov tolerancia a intolerancia; priblíženia troch druhov tolerancie tak, ako ich vymedzili manželia Seilerovci (disjunktívna, konjunktívna a sy- nergická). Príspevok pripomenie aj Sartoriho koncepciu pružnosti tolerancie. Autorka v texte poukáže na skutočnosť, že v zložitej situácii, v ktorej sme sa v súčasnosti ocitli, prevláda nad racionálnym emocionálne a normatívne uvažovanie, ktoré otriasa klasickým vymedzením a či skôr naplnením pojmu tolerancia.
In the complicated social and political situation (not only on the European continent) the concepts of tolerance and intolerance are morphing into different shapes and positions than those they had in the past. On the basis of texts of mainly contemporary Slovak and Czech philosophers (V. and B. Seiler, I. Buraj, M. Machovec, V. Bělohradský, K. Hvížďala, M. Petříček) as well as G. Sartori and S. P. Huntington, the author intends present the questions that have emerged in recent years and the answers to which are often unknown. The core of the paper is a reminder of the three concepts of tolerance: Machovec’s definitions of core terms of tolerance and intolerance; elucidation of three kinds of tolerance, as defined by V. and B. Seiler (disjunctive, conjunctival and synergistic). The article also works with Sartori’s concept of flexibility of tolerances. The author of the text refers to the fact that in the difficult situation in which we currently find ourselves, emotional and normative thinking prevails over rational thinking. This shook the classical definition, or rather the fulfilment of the concept of tolerance.
|
|
|
137.
|
Studia Philosophica:
Volume >
63 >
Issue: 2
Hana Řehulková
Hana Řehulková
Racionalismus ve filozofii a estetice Karla Čapka
Rationalism in Philosophy and Aesthetics of Karel Čapek
abstract |
view |
rights & permissions
Karel Čapek publikoval v roce 1934 příspěvek s názvem Zklamal nás rozum?, ve kterém reagoval na to, co označuje „krizí noetiky“. Zaměřil se na rehabilitaci racionality v její umírněné verzi, tak jak ji vnímal v souladu se svým pojetím poučeným pragmatismem, objektivismem i gnoseologickým realismem Masarykovým. Příspěvek se pokusí interpretovat roli racionality v Čapkově filozofickém myšlení a představit některé kon- sekvence tohoto pojetí směrem k jeho objektivní estetické metodě.
Karel Čapek published paper The Reason That Filed Us? in 1934, where he responded to the so called „epistemological crisis“. He focused on rehabilitation of rationality in its moderate version, so how you react to it from point of view of pragmatism, objectivism and Masaryk´s gnoseological realism. The paper tries to interpret the role of rationality in Čapek´s philosophical thinking and introduce some consequences of this approach towards his objective aesthetic method.
|
|
|
138.
|
Studia Philosophica:
Volume >
63 >
Issue: 2
Katarína Poláková
Katarína Poláková
Deliberácia ako zdroj politickej moci:
Vplyv verejnosti na politické rozhodnutia
Deliberation as a Source of Political Power
abstract |
view |
rights & permissions
Cieľom predloženého príspevku je prezentovať vplyv verejnosti na politické rozhodnutia. Po zmapovaní relevantných prác Júrgena Habermasa - vznik a úpadok liberálnej občianskej verejnosti, deliberatívny model demokracie a legitimizácia demokracie prostredníctvom deliberatívnych procesov v kontexte reálneho výkonu demokratických politík - sa príspevok zaoberá preskúmaním problémov deliberácie a výzvami, ktoré prichádzajú prostredníctvom stále komplikovanejšej štruktúry demokratickej spoločnosti. Posledná časť príspevku sa zameriava na kritické poznámky v rámci súboru predložených Habermasových myšlienok, ako aj na vzťah normatívnej teórie a politickej reality.
The aim of this article is to present impact of public sphere on political decisions. After and overview of relevant writings of J. Habermas – the origin and decay of bourgeois public sphere, deliberative model of democracy and legitimizing of democracy through deliberative processes in the context of real democracies – the article focuses on the examination of problems of deliberation and on challenges which are coming through the still more complicated structures of democratic society. The last part of the article deals with critical comments in the framework of Habermas’ foregoing thoughts and the relation between normative theory and political reality.
|
|
|
139.
|
Studia Philosophica:
Volume >
63 >
Issue: 2
Markéta Ledvoňová
Markéta Ledvoňová
Galileovská teorie racionality:
Interpretace Maurice Finocchiara
A Galilean Theory o f Rationality
abstract |
view |
rights & permissions
Poslední čtyři staletí zaznamenala neutuchající zájem o studium Galileovy vědecké metody. V roce 1980 Maurice Finocchiaro představil neobvyklou interpretaci Galilea jakožto logika a zformuloval novou teorii racionality založenou na detailní analýze Galileova Dialogu. Tento článek poskytuje krátký přehled makroskopických prvků, které dle Finocchiara tvoří galileovskou racionalitu. První část zkoumá tzv. dialektickou metodologii, jež spočívá ve vyváženém rozhodování mezi různými (i protichůdnými) přístupy k vědeckým problémům. Druhá část se zabývá nejdůležitější částí galileovské racionality, tj. logickým usuzováním. Třetí část představuje nepostradatelnou roli mimologických prvků ve vědecké komunikaci.
The last four centuries have seen unceasing interest in the studies of Galileo’s scientific method. In 1980, Maurice Finocchiaro presented an unusual interpretation of Galileo as a logician and formulated a new theory of rationality based on a detailed analysis of Galileo’s Dialogue. The paper gives a brief overview of the macroscopic features forming the galilean rationality suggested by Finocchiaro. The first part deals with the so-called dialectical methodology consisting of balancing decisions between different (even opposed) approaches toward the scientific problems. The second part is concerned with the most important part of the galilean rationality, i.e. the logical reasoning. The third part presents the indispensable role of nonlogical features in the scientific communication.
|
|
|
140.
|
Studia Philosophica:
Volume >
63 >
Issue: 2
Josef Šmajs
Josef Šmajs
Proč přehlížíme fenomén lidské práce?
Why do we ignore the phenomenon of human work?
abstract |
view |
rights & permissions
Autor pojímá práci jako způsob, jímž člověk - prvek přírodního systému, ale i jediný tvůrce kultury - vnucuje svou vůli (individuální či kolektivní) části okolní přírody. Připomíná, že potřeba pracovat souvisí už s námahou našich dávných předků, kteří ztratili domov v korunách stromů a museli s obtížemi přežívat v otevřené savaně. Dnešní automatizace však znamená nejen ztrátu pracovních míst pro dělníky, ale i dosud nejvyšší míru frustrace lidí z porušení jejich přímého kontaktu s přírodou. Potřebu oné práce, kterou automatizace v konkrétním výrobním procesu nahrazuje, sice z velké části odstraňuje, ale v širším společenském měřítku se objem lidské práce příliš nesnižuje. Vzniká však nový nárok na úroveň lidské pracovní síly, která již nenajde uplatnění v zemědělství ani v klasických řemeslech a továrnách. Jde o zvláštní požadavek, který zužuje možnosti uplatnění méně socializovaných, tj. méně duševně disponovaných lidí na trhu práce. Lidé s nevhodnou strukturou mentálních schopností se mohou ucházet jen o jistá zaměstnání. Plnohodnotnou práci jako jednotu fyzického a mentálního výkonu, kterou dnes stále méně potřebuje globalizující se ekonomika, však stále více potřebuje člověk. Z původně ekonomické kategorie se práce stává kategorií antropologickou a medicínskou.
The author considers work as a way in which man – an element of nature and the sole creator of culture – imposes his will (individual or collective) upon part of his environment. He states that the need to work has its roots in the efforts of our pre-historic ancestors, who lost their homes in the treetops and needed to survive in open savanna. However, current automatization brings the loss of working positions for labourers as well as an unprecedented level of people’s frustration resulting from the loss of direct contact with nature. The need for work, which automatization in a particular work process replaces, is to a large extent removed, but the amount of work in a wider social context does not decrease very much. A demand for a new type of work arises – work that cannot be applied in agriculture, crafts or factories. It is a strange demand that limits the employment of people who are less socialized, that is, less intellectually capable. People with an unsuitable structure of mental abilities can only apply for certain positions. Genuine work considered as the unity of physical and mental effort is a phenomenon that modern globalized economy no longer needs, but man does even more. Work has transformed from an economic category into an anthropological and medical one.
|
|
|